Před rokem, ještě jednou nohou v lockdownu, jsme se sešli na zastávce Obřanský most, kde se při produkci kapely Urband, otevřela moje výstava kreseb. Celý koncept vzniku kreseb se týkal dvou témat; jak moc a nebo málo je veřejný prostor přátelský k rodinám s malými dětmi a jak hledat čas na tvorbu, když se z ženy umělkyně stane máma od dvou dětí.

Nechci hodnotit, co se za ten rok odehrálo, zbytečně bych čtenáře zatěžovala neveselými myšlenkami, jedna věc mi však vysvítá stále jasněji. Nedávno jsem si v plné šíři uvědomila, že děti tvoří obsah mého života.

Chvíli jsem tu myšlenku pozorovala, pak jsem zjistila, že z ní nejsem vůbec vyděšená, možná naopak. Před lety jsem si vytyčila jako cíl svého rodičovství, že děti nesmí nikdy převážit v mém životě jako hlavní téma a hle, o pár let později tvoří celý jeho obsah! Jsem s tím normálně smířená a vlastně mě to i občas těší, protože když už nic, je to obsah o něco zábavnější, než před tím.

Zároveň vidím, jak je těžké žít život s dětmi a nebýt v příliš velké izolaci od většinové společnosti. Izolace je špatná z mnoha důvodů a skoro vždycky ji provází nepochopení. Kvůli sobě a kvůli ostatním, hodně kvůli dětem, chci na tento problém upozorňovat. Třeba projektem jako byly kresby z tramvajové zastávky.