Jsem umělec. Od 15 let, kdy jsem začala být vzdělávána v uměleckém školství, si vlastně tvořím vztah k publiku. Bez publika není umělec.

V době studia na vysoké umělecké škole jsem o existenci publika neměla ponětí, jeho roli zastupovali učitelé v komisi při prezentaci klauzur. Publikum (o kterém jsem v té době nevěděla) bylo nepřítel. Vlastně už od základky. Hodnotící komise, která vynese ortel o tom, jestli je člověk dobře nebo špatně. Tento proces, natolik pro mě diskomfortní, jsem začala tak strašně nesnášet, že jsem pro jistotu přestala cokoliv dělat, abych se vyhnula hodnocení, tedy komunikaci s publikem.

V době, kdy se mi narodily děti a život začal být velmi reálný, jsem existenci umění začala vnímat znovu a jinak. Potřeba mít umění v životě obsažené, byla tak silná, že jsem se občas vydala na tenký led a riskla jsem nějakou tvorbu. Publikum stojí opodál a decentně se občas zeptá: Děláš něco? Maluješ? Stále nevím, jestli můžu odpovědět: ano dělám a tady to je!

Jako rodič jsem se stala citlivější k sociálním tématům a zjištuji, že se publikum dá také využít jako síla, která pod mým vedením může hodně dokázat. Nebo alespoň na něco výrazně poukázat. Publikum – aktivista.

Potřeba klást si otázky a hledat na ně společně s ostatními odpověď přesouvá publikum do pozice rovnoceného partnera a při nějakém tom pachtivém procesu, do kterého nás všechny uvrhnu, se s těmi otázkami prát. Trochu se změníme, navzájem si poskytneme terapii a proměněni odcházíme. Publikum – kolega člověk (zde sama sobě píšu připomínku, nenechat se tou člověčinou úplně pohltit, neboť trochu zapáchá).

Ve chvílích, kdy se potřebuji nechat vést, dát odpočinout horečnaté hlavě, nechám materiál nebo techniku, ať vede moje myšlenky a tvořím. S vědomím toho, jak důležitý a hojivý je proces, kdy se ruce dotýkají materiálů, mysl se ukotví v soutředěné pozornosti a smartphone na chvíli zůstane zapomenut, dávám možnost toto zažít i publiku. Jsem šamankou a publikum – kancelářská krysa, tolik potřebuje léčit.

Pak je tady ještě neoblíbená, ale velmi klasická varianta vztahu s publikem. Totiž publikum hodnotící a v případě spokojenosti platící. Musím to risknout, vysvléct se do naha, čekat a doufat, že případný neúspěch nebo nepochopení mě neodradí si znovu přitáhnout štokrle ke zdi, natlouct hřebíky a instalovat.

Publikum tleskající. Jak opojné!