Studia:

Vždycky jsem ráda kreslila, ve čtvrté třídě základní školy jsem byla jednoznačně nejlepší na kreslení koní, kolem kterých se musela ještě udělat srdíčka, ve kterých byl nápis LOVE. Protože u nás v rodině nebylo k umění daleko, záhy jsem se dozveděla, že pokud to myslím vážně s tím, že chci být malířka, nemám kreslit podle obrázkových pohlednic, ale zátiší podle skutečnosti. Také jsem se dozvěděla, že existuje něco jako perspektiva a ta že je na obrázku zásadní.

Zhruba v té době jsem přestala kreslit a LOVE ze srdíček kolem koní jsem proměnila v praxi. S láskou jsem kydala u sedláka v sousední vesnici asi tři roky koňský hnůj. Protože mě ale strašně bolela záda a diagnostikovali mi skoliózu, sen studovat střední školu zemědělskou se rozplynul a já se začala opět zaobírat myšlenkou na střední uměleckou školu. Verdikt zněl: šanci máš malou, začala jsi pozdě, ale třeba to tvrdou pílí doženeš. Tak jsem to tvrdou pílí dohnala a na tu “šuřku”jsem se dostala. Na této škole jsem se naučila srovnávat se s ostatními.

Následovalo studium vysoké umělecké školy s červeným dipolmem při jejím dokončení. Na této škole jsem se naučila, že umění, které nebolí, není to pravé umění. Protože jsem vždycky poslouchala autority, umění mě v době, kdy jsem dokončovala vysokou školu, bolelo natolik, že jsem ho přestala okmažitě dělat a příštích pět let jsem věnovala podnikání v oboru dekorování květin.

Umělecká praxe:

K umění, takovému, ze kterého mám radostný zážitek, mě přivedl opakovaný tzv. pobyt v přítomném okamžiku. Dostala jsem se do něj teprve až díky dětem, které zarputile a vytrvale svou “pomalou chůzí ulicí” dosáhly toho, že jsem ve zpomalení (ovšem ne zastavení) akceptovala přítomnost umění ve svém životě a zatoužila ho dělat a také sdílet s ostatními.

U své umělecké činnosti jsem si vytyčila za cíl zažívat radost a nemít strach z nepřijetí. A zároveň o těchto i spoustě dalších, mnohdy tabuizovaných, tématech v uměleckém prostředí i v běžném životě mluvit. Dopřávám si tak určitou formu arteterapie, která ve chvílích komunikace s publikem může nabýt i podoby určitého druhu aktivismu a posloužit tak jiným.